My beloved books: září 2015

Blogtour letos pořádá Maťa. Podívejte se i na její článek a seznam dalších blogů. :)

Báli jste se neúspěchu, když jste začínali psát?

A co říkáte na ohlas vašich knih?

Vždy když píši, tak se bojím neúspěchu, ale moje láska ke psaní je větší než můj strach ze selhání! A miluji reakce na mé knihy. Cítím se šťastná za to, co dělám.

Ze začátku jsem se vůbec nebála, protože jsem psala jenom pro sebe. Nedokázala jsem si představit, že bych měla čtenáře, nebo jejich názory. Nyní mě mí čtenáři inspirují. Pracuji na scénách a myslím na kluka, kterého jsem potkala v Sydney, na dívku, s níž jsem se spojila v Memphisu, na úžasné setkání s knižním klubem v Manile. Povzbuzujete mě, když se v psaní zaseknu, takže jsem vděčná za vaši vášeň.

Bojím se neúspěchu s každou svou knihou, kterou píši. Nikdy to nebude lepší a strach nikdy nezmizí. Chci, aby lidé měli rádi mé knihy, ale také vím, že nemůžu každého udělat šťastným. Čtení je subjektivní a jiným lidem se líbí jiné věci. Vše, co mohu udělat, je psát z celého svého srdce a být upřímná k příběhu ve své mysli. Nečtu si recenze, nikdy. Snažím se soustředit na fanoušky a čtenáře, kteří mě kontaktují s pozitivním ohlasem.

Bylo to velice děsivé, když jsem začínala psát, protože jsem se bála odmítnutí a neúspěchu. Ale jelikož jsem své příběhy měla opravdu moc ráda, tak jsem nepřestávala psát, protože jsem věděla, že to za ten risk stojí. Byla jsem nadšená z úžasných reakcí čtenářů – jejich podpora pro mě znamená celý svět. Byla to úžasná cesta a nemohla bych ji zvládnout bez všech těch čtenářů, kteří milují sérii Nightshade.

Když jsem začínala psát, tak jsem si nikdy nepředstavovala, že bych byla publikována. Psala jsem jen pro zábavu, takže zde nebyla šance na neúspěch. Myslím si, že hodně spisovatelů se obává selhání moc brzy – z nějakého důvodu je fajn hrát na kytaru, malovat či kreslit bez úmyslu stát se profesionálem, ale jakmile píšete, lidé okamžitě očekávají, že budete publikováni. Psaní pro zábavu je skutečně důležité. Teď, když jsem vydávána, jsem nadšená reakcemi na mé knihy. Dostávám emaily od lidí z moha odlišných zemí a slyšet jejich zkušenosti, které při čtení měli, je opravdu výjimečné.

Bože, samozřejmě že jsem se bála neúspěchu, když jsem začínala psát. Koneckonců, jste pouze dobří tak jako vaše poslední kniha! Byla jsem opravdu nejistá, protože mám velké problémy s dyslexií, a tak se mi písmenka a slova míchají v hlavě. Lidé mi stále říkali, že bych nemohla být spisovatelka, ale to bylo to, čím jsem chtěla být. Jsem opravdu tvrdohlavá. Přihlásila jsem se do každé třídy psaní, co jsem našla a pracovala jsem velice tvrdě, abych tím kompenzovala svou dyslexii. Trvalo to hodně dlouho (roky!), než jsem byla publikována, ale podívejte se na mě teď!

Nemohu uvěřit tomu, že tolik lidí četlo mé knihy. Myslela jsem si, že série Shadow Falls byla dobrý nápad, ale knihkupectví jsou plné dobrých příběhů. Je těžké předurčit, která knihy se budou čtenářům líbit. Jsem velice požehnaná. :)

Ano, rozhodně jsem se bál neúspěchu – jak kreativního, tak i finančního. Víc jsem se obával tvůrčího selhání, že nebudu psát dobré knihy. Kvalita práce pro mě byla nejdůležitější věcí. Byl bych býval šťastný, kdybych psal dobré knihy, které by se moc neprodávaly. Naštěstí jsou moje knihy velice populární, což mi dává to nejlepší z obou světů – uf!

Strávila jsem až příliš velkou část života tím, že jsem se bála neúspěchu a teď přišel čas, kdy bych se chtěla vrátit na úplný začátek beze strachu. Ještě před mou knihou ZODIAC jsem napsala dalších pět románů, všechny ale byly agenty odmítnuty a to mě zničilo. Dlouho poté jsem si myslela, že už nikdy nebudu psát – dokud mi kamarád nepřipomněl, že mé příběhy nebyly pro ostatní; byly v první řadě mou součástí. Psala jsem, protože to bylo něco, co bych dělala vždy, i kdyby si má slova neměl nikdy nikdo přečíst.

Myslím si, že je to částečně ten důvod, proč byla taková úžasná reakce na ZODIAC přímo ohromující – byla jsem lépe připravena na odmítnutí než na přijetí! ♥ Jsem naprosto zamilovaná do svých čtenářů a jejich podpora je to, co mě nyní činí dostatečně odvážnou. Začínám psát třetí knihu ze série a jsem připravená znovu čelit svým obavám.. ;)

Bála jsem se neúspěchu? No, ze začátku jsem nevěděla, jak moc bych se měla bát. Neuvědomovala jsem si, jak těžký je to průmysl. A tak jsem napsala svou první knihu v blažené nevědomosti. Avšak když jsem se ji pokusila nabídnout agentům a přišlo první odmítnutí v sedmi minutách, následované mnoha dalšími, tak mě napadla velice dobrá myšlenka. Odtud to byl opravdu těžký souboj. A ano, bála jsem se, že se to nikdy nestane.

K tvé druhé otázce, reakci čtenářů. Jsem velice šťastná ze všech těch úžasných lidí. Jsem trochu překvapená tím, kolik lidí miluje moje knihy. Teda, já je samozřejmě také miluji, ale nikdy jsem si nemyslela, že to někdo bude cítit stejně. Takže ano, jsem strašně šťastná a polichocena. :)

Nikdy jsem se nebála neúspěchu, dokud jsem neprodala svou první knihu. Pak jsem se začala obávat toho, jestli budu schopna uspokojit vydavatele s dobrým prodejem a zda budu moci vydat svou další knihu. Myslím, že je pro autory chytré naučit se nemyslet na byznys, který se točí okolo publikování jejich knih. Pro mě je veliký problém soustředit se na to, jak být kreativní. Předtím než jsem byla publikována jsem neměla co ztratit a teď to cítím tak, že něco ztratit mohu a toho se právě bojím. Ale dělám to nejlepší, abych s tím bojovala!

Pozitivní reakce, které jsem dostala od čtenářů, jsou přesně ten důvod, proč píši YA. Zbožňuji interakci a komunikaci s teenagery a to, že jsem autorem „teenagerských knih“, mi dalo možnost to dělat ve větších rozměrech. Je to pokaždé velké překvapení, když dostanu tweet nebo zprávu na Instagramu od někoho, koho jsem nikdy nepotkala, komu se moje kniha líbila a chce, abych napsala další. Pokud bych mohla tento pocit vzít, zašroubovat do láhve a prodat, byla bych milionář. Stejně bych ho ale nikdy neprodala. Chci si ho všechen nechat pro sebe! Recenze na svoje knihy čtu pouze tehdy, když je se mnou sdílí můj editor. Je to něco, co dělám pro svůj zdravý rozum. Na druhou stranu aspoň (hlavně) slyším pozitivní odezvu.

Když jsem začínala psát, tak jsem nikomu svou práci neukazovala. Trvalo mi to několik let, než jsem sebrala odvahu a sdílela svou práci s ostatními. Vlastně jsem se nikdy nebála neúspěchu, protože jsem neměla v plánu nechat se publikovat a prodávat knihy. Psala jsem pro sebe, jelikož jsem to milovala, a tak nezáleželo na tom, jestli jsem prodávala knihy nebo ne. Avšak ve stejnou dobu, jen co jsem svou práci začala ukazovat ostatním, jsem byla vždycky nervózní z toho, jestli se jim to bude líbit. Pořád jsem nervózní ohledně reakcí čtenářů a pokaždé se mě to trochu dotkne, když někdo mou knihu naprosto zkritizuje. Ale tyto špatné recenze mi zase tak moc nevadí, protože jsou součástí práce. Nemohu uspokojit každého. To by bylo nemožné. Navíc pozitivní recenze převyšují ty záporné, takže se soustřeďuji na tyto a snažím se tak moc nebát negativní zpětné vazby. Zbožňuji, když se lidem líbí má práce. Ráda si čtu dopisy od fanoušků a dozvídám se o jejich reakcích. Obzvlášť si myslím, že je vtipné, když mi lidé píší jejich teorie o tom, co se stane v dalších sériích.

Jsem upřímně překvapená odezvou, kterou mé knihy dostaly. Nikdy jsem nesnila o tom, že se tolik lidí zamiluje do mých příběhů tak jako já. A zvlášť jsem si nikdy nepředstavovala, že se svou spisovatelskou kariérou budu schopna podporovat rodinu. Pokaždé jsem ohromena, když mi přijde dopis od fanouška, který říká, že ho moje knihy inspirovaly, dotkly se jeho života či jinak. Je těžké vysvětlil, kolik toho pro mě tyto věci znamenají a jak moc mě motivují v tom, abych ve psaní pokračovala.

Ano! Snaha o publikaci pro mě byla těžká a emocionální cesta. Bylo tu mnoho okamžiků, kdy jsem to málem vzdala, ale postavy, které žily v mé mysli a chtěly dýchat na stránkách, mi to nedovolily udělat. Mám tu časovou osu, na které je vidět, jak dlouho mi to trvalo. Před Šepotáním jsem napsala šest knih a žádná z nich doteď nebyla publikována. A dokonce i s Šepotáním moje cesta nebyla procházka růžovým sadem.

Svou první agentku jsem opustila poté, co jsem dopsala volné pokračování k Alence v říši divů, protože navrhovala, abych příběh psala v lidském světe a vypustila spoustu bláznivých, nadpřirozených postav. Myslela si, že contemporary shodná s Carrollovými příběhy, ale bez světa fantazie, by se prodávala lépe. Ale já jsem hluboko uvnitř věděla, že na této pokroucené Říši divů a bytostech bylo něco mimořádného, a tak jsem nesnesla pomyšlení na to, že bych jim nedala šanci. Našla jsem si tedy další agentku, která v Šepotání bezvýhradně věřila. Poslala ho do vydavatelství, ale pak se zdálo, že nikdy nenajdeme to správné. Věřím, že můj příběh a styl psaní byl tak odlišný, živý a zvláštní, že si hodně vydavatelů nebylo jisto, jestli by to oslovilo čtenáře. Ale nemám vůči ním žádnou zášť! Publikování je byznys. A vlastně je to dobře, že to byla tak těžká cesta, protože si moje knihy tento úspěch alespoň zasloužily.

Co se týče těch úžasných reakcí od čtenářů, tak jsem naprosto nadšená, že si tolik lidí oblíbilo mé světy a postavy s takovou vášní a oddaností. K dnešnímu datu bylo Šepotání přeloženo do dvanácti zemí a to je něco, co bych nikdy nepředpokládala a za co budu vždycky vděčná. :)

Strašně moc děkuji všem autorům za tak milé a mnohdy i opravdu dlouhé odpovědi. Pár z nich se i dokonce rozhodlo poskytnout něco do soutěže, a tak k ní šupky dupky přistupme. :)

Pravidla

Pod tento článek mi vložte komentář, který musí obsahovat!