Já brečím u všeho! :D
Ale jako fakt, nepamatuji si knihu, kde bych neuronila slzu..:D
Autor: John Connolly
Název: Kniha ztracených věcí
Anotace: Kde končí dětská nevinnost. Nahoře v podkroví, oplakává dvanáctiletý David svou matku. Je opuštěný a společnost mu dělají pouze knížky. Jenže ty knížky k němu začnou šeptem promlouvat ze tmy, a poté co se David uteče do světa představ, zjistí, že skutečnost a fantazie se začaly jaksi prolínat. Čtenář se díky jedinečné představivosti autora ocitá spolu s hrdinou poněkud temného a neuvěřitelně nápaditého románu na prahu dospělosti a loučí se s dětskou nevinností. Příběh o smutku a o ztrátě, o věrnosti a lásce a o zázračné síle vyprávěných příběhů.
Proč?
Důvod je jednoduchý, stačí mi si přečíst poslední větu knihy a už mám zase namále. Ale opravdu, když jsem tuhle knihu četla poprvé, a dočetla ji, přišla do pokoje sestra.. no a já samozřejmě rudý oči, nudle u nosu.. Tak ona říká: "Co je??"
Samozřejmě jsem neřekla nic a ještě víc se rozbulela.. a až ke konci jsem zašeptala s přízvukem umírající člověka: "neboť vše, co se ztratilo, se opět našlo.." a pak zase začala bulet.. :D
Tohle je opravdu jedna z mých srdcovek! ^^
Žádné komentáře:
Okomentovat